Think like a comander!

Od posledního článku uběhlo zase spoustu času a já si nechci připomínat, jak moc to utíká a že budu muset jet domů, ačkoliv mi moji blízcí hodně chybí.

Musím říct, že výuka tu je dost drastická. Každý den od osmi od rána do čtyř nebo do šesti do večera. Vyžaduje to minimálně dva redbully každý den, abyste vydrželi poslouchat o law of armed conflict celý den. Naštěstí jsme dostali takovou tlustou bichli s Ženevskýma a Hágskýma konvencema, kterou jsme mohli mít u testu, ale věta „think like a comander“, kterou nám často opakovali, když jsme se ptali, jak to máme jako civilové vědět, mi pořád zní v uších a říkám si sakra, co mám dělat, když je napaden vojenskej objekt.?? Další modul se týkal opět military english ale tentokrát in multinational operations. Velkou výhodou je, že ti učitelé mluví dost dobře anglicky. Dostali jsme na jednu hodinu i američana, kterej je vysloužilej mariňák. Snažil se mluvit pomalu a artikulovat, což bylo v pohodě, ale pak nám říkal jeho zážitky a to už mluvil rychle a ještě klesal a stoupal hlasem. Jak by řekl můj taťka afektovanej amík.. Jinak v pondělí 10. Listopadu, když jsem měla narozeniny mi popřál náš classcomander na nástupu a všici mi zatleskali. Bylo by to hezčí, kdybych nepřišla zase pozdě. Jela jsem totiž z Brna ve 4:45 ráno s jedním rakušákem autem a ve Vídni byly dvě autonehody, tak jsme se zpozdili. Asi už budou češi zapsaní jako ti co chodí pozdě. Měli jsme tu ale pozdvižení kvůli maďarům, kteří vynechávali hodiny, což není schváleno podle jejich learning agreementu a poprvé jsem viděla šéfa international office naštvanýho. Fyzicky vypadal klidně, ale hlas měl tak vážný a hluboký, až jsem se styděla za ně.

Podruhé už se konal tady na terase hradu punchový dýchánek, který rakušáci z naší třídy (Weissenwolff) uspořádali. Byla jsem zpitá, už po dvou punčích. Účtují si za hrnek jedno euro, což je mnohem levnější než na trzích + stojíte na terase a vidíte na osvětlenej Wiener Neustadt..

Ježdění na koni se stává mojí noční můrou. Nejde tak o samotné ježdění, jako o koně, na kterém jezdíme. Napoleon (malej chlápek, co nás učí) ho cvičil, takže jsme asi odsouzeni jezdit na něm, protože buď bychom dostali starýho, kterej má po hodině ježdění pěnu u huby, nebo mladýho, kterej, ač je z něj valach, je furt plnej síly a já se na skákání ještě necítím..Ať se snažím sebevíc, vždycky dostanu strach, když ho vyvedeme z boxu a on to cítí, takže se ze mě stal výbornej čistič uzdy a sedla a Jíťa ho očistí. Ani nevím, zda jsem se zmiňovala o poslednícm zážitku, kdy se trochu Hádik splašil, jak ho Jíťa vyváděla z jízdárny a šlápl ji na nohu. Hádály jsme, že má tak 400 kilo!! Dva dny zpátky jsem mu nesla jablko a on se dožadoval dalších, což jsme neměla a kopl zadní nohou do boxu.. pak se zkuste před ním cítit jako boss! Je pravda, že jsem mu říkala, že jestli na mě nebude hodnej, tak já taky ne a že půjde do salámu, že by rozuměl?

V pátek jsme byly já, Jíťa a Charlene ve Vídni, podívat se do Schönbrunnu a na vánoční trhy. Byl to moc hezkej výlet, až na druhou část výletu, kdy Jíťa odjela domů na víkend a k nám se přidali „naši“ kluci litevec Tomas a maďar Gergej. Nejdřív trvalo, než jsme se našli a pak maďar konstatoval, že si přijel jen koupit boty a že na trhy nejde, přitom jsme celou dobu mluvili o trzích a po zbytek večera se tvářil nasraně a ublíženě. Grrrrr! Zastavili jsme se na večeři a já si dala svůj nejdražší kuřecí „steak“ v životě s hranolkama za 9 euro a kuchař mi tam ještě, asi z dobroty srdce přidal kečup! Pohlreich by z toho asi omdlel.

Včera jsme jely já, Jíťa a Charlene do obchodního centra Shopping City Süd, oproti kterýmu je Olympie rodinnej domek. Navštívily jsme Primark a další obchody, něco pokoupily, pojedly schnitzele z „fast and fresh“ fastfoodu smažené ve friťáku a opět s hranolkama, ale tentokrát se zelím..Zase hodně octa, tady se snad v tom i koupou…